„Dneska tě zabijem, dneska tě ubijem, MILUJU SMRT, dneska tu chcípneš, dneska tě zabijem, asi tu chcípneš ... vítej temnodní, vítej zmrzačení, vítej temnodní, vítej voběšení ... “. Ne, ne, to není úryvek z přepisu výkřiků sadisticky založeného schizofrenního jedince, uvedeného do hypnotického stavu, to jen česká thrash metalová legenda DEBUSTROL, dočasně vykazující známky klinické smrti, se konečně probudila k životu a otevřela ústa. A jak už to tak v jejím případě chodívalo, nemohlo se z nich za řízného kytarového doprovodu ozvat nic jiného, než podobné variace na nadsázkové černé téma, kombinované se značně syrovou kritikou násilí, neonacismu či třeba amerikanismu. Však také kdyby se Kolins a spol. znovu vytasili s něčím podobným jako ve skladbě „Něco mi schází“ (album „Chytrá past“ z r. 1994), asi už by dnes byli všem jen pro smích. Takhle (a samozřejmě to neplatí jen pro texty) stavějí na osvědčeném výrazu a image, které na skalní fanoušky zabírají se stoprocentní jistotou a o výsledek se tím pádem nejspíš bát nemusí.

A to i přesto, že značně šťavnatá příchuť, zdobící poslední řadové album „Steak“ (2001), nenápadně vyschla a DEBUSTROL se vrátili ke své opravdu nejryzejší thrashové podobě, přímočaré a nekomplikované jako čistý řez motorovou pilou (která si mimochodem i zahrála ve skladbě „Masoterian“). Proč se tomu tak stalo je asi celkem zřejmé – kapelu v mezičase opustil hračička Volák a jeho místo za druhou kytarou zaujal staronový strunomilec Trifid, který ovšem netrpí žádným smyslem pro kytarové esoterično a zůstává jen u standartního (takto ovšem cíleného) výkonu. A tak DEBUSTROL hrají „jako zamlada“, soustředíce se jen a jen na rychlost, tvrdost a surovou drsnost. Zvuk, který se jim při nahrávání povedl, a který bych, kdyby to v tomto případě nebylo tak dvojsmyslné, mohl nazvat vražedným, tomu ostatně jen přihrává.

Album po pohádkovém intru v podání herce Petra Štěpánka otvírá titulní skladba s poměrně stručným textem („Přerušit sekyrou na dvě části …“), razantně definující hned v úvodu vše, co je momentálně DEBUSTROLu svaté (jak výše patrno). Jen pro pořádek podotýkám, že k tomu nejsou zapotřebí ani celé dvě minuty. Začíná se úprk apokalyptickým světem bez záblesku naděje v duchu čistého thrashového znásilnění, který symbolicky – bez „přerušení“ – dovede kapelu až k energické sebedestrukci ve „Smrtosabat“. Člověk musí chvílemi obdivovat zarputilost a oddanost, s jakou se zakousla do nové tvorby, s jakou se nebála být absolutně věrná stylovému zařazení a s jakou to promítla i do názvů skladeb (i když některé, jako třeba „Nozdrametal“, alespoň ve mě vyvolávají spíše úsměv). Žádný nápad není dost šílený na to, aby se nedal zhudebnit, žádné sprosté slovo není dost sprosté na to, aby se nemohlo objevit v řádcích „Přerushit“. A ačkoliv to v globálu vlastně neznamená bůhví co, DEBUSTROLu se přesto daří posluchači předávat kus té své zvrácené energie (devítisekundový „Rozkaz“, rytmická změna v „Temnodní“ či závěrečný sborový zpěv v „Smrtosabat“ jsou jen nejzářnějšími z příkladů), čímž si vytváří dost velký manévrovací prostor pro to, aby si ho později kompletně získal na svou stranu.

Což je tím pádem všechno, o co tady jde. Nehledejme v tom žádné záludnosti (ony ostatně žádné nejsou), nehledejme v  tom žádnou vypočítavost (ona ostatně, jak alespoň doufám, žádná není) a věřme DEBUSTROLu to bezelstné zamračení, s kterým se na nás právě dívá. Neexistuje totiž nic lepšího než opravdovost, jak ostatně praví i autentický Marky Ramone (THE RAMONES) v outru skladby „Nozdrametal“, a to je bezpochyby jedna z vlastností, o které teď momentálně DEBUSTROL nemá nouzi. Bez ní by to ovšem bylo asi mnohem, mnohem horší.